Bílý stín

V roce 1991 mě Anna Fárová pozvala do ateliéru Josefa Sudka v ulici Úvoz na Malé Straně. Na polici leželo několik Sudkových fotoaparátů, dle odhadu všechny vyrobené ještě v devatenáctém století. Už Sudek je používal jako „staré“.

Otázka zněla, jestli bych s některým z nich nechtěl pracovat. Bylo Sudkovým přáním, aby i po jeho smrti aparáty dál pracovaly. A já měl být toho součástí – hurá!

Vybral jsem si přístroj pro formát negativu 24 x 30 cm (do té doby jsem téměř výhradně pracoval na negativy 6 x 7 a 6 x 6 cm). Tak se stalo, že jsem odcházel se dvěma tajemně a staře vyhlížejícími bednami rovnou do mého tehdejšího ateliéru v Lazarské ulici. Shodou okolností je to letos dvacet let, a pamatuji si, že nějaký čas trvalo, než jsem tomu všemu, co se stalo, uvěřil. Takový přístroj jsem hledal a nenacházel, nabídka mně přišla až neuvěřitelně vhod.

Nejprve jsem musel vyzkoušet všechny funkce, světlotěsnost a vůbec technický stav. Jednalo se o krajinářskou komoru, osazenou ještě původním objektivem. Vyměnil jsem ho časem za novější se závěrkou pro krátké expozice. Film 24 x 30 cm byl velkou vzácností, ale bez velkého váhání jsem pro zkoušku založil do kazet fotografický papír. Další den už se po ateliéru sušily papírové negativy.

Začal jsem snít o výpravě s podivně vyhlížejícími bednami do krajiny, ve které by byla veškerá realita negativní, a v ní vytvářet pozitivní obrazy na fotopapír v tomto velkoformátovém fotoaparátu.

Můj sen se postupně začal stávat skutečností ve chvíli, kdy jsem se rozhodl tuto negativní realitu vytvářet ve svém ateliéru. Objektiv zobrazuje negativní realitu přímo na fotografický papír. Začal se pro mě otevírat do té doby neznámý a předem neodhadnutelný prostor mezi negativem a pozitivem se svojí bizarní, nám často nepřijatelnou náladou bílého stínu…

Tono Stano 15. 4. 2011

Všelijak se šklebí a pitvoří, nahaté či postrojené, jak ateliér dal. Jsou vyzývavé, zasněné a vytřeštěné ty obyvatelky světa, kde stín je bílý.

Tono Stano, v jehož pracích jsme uvyklí vnímat tepot ženské krásy, teď dovlekl své modely, nejčastěji holky a dámy z nějaké maškarády, divokého karnevalu či snad rovnou z přízračné ženské Lodi bláznů. Anebo na ně narazil na Petříně. Jo! Při nějaké trochu podezřelé slavnosti, nejspíš ve svitu měsíce v trávě mezi stromy vrchu Petřína...

...A v té každý zčerná a obrátí se hlavou dolů. Nejen to! Teprve teď negativ prochází tou pravou karnevalovou výhní. Obočí tu docela zmizí, oko zachycené na negativu ztratí jiskru, je bez výrazu a tak musí být domalováno. K oživení černých stínů posloužilo to nejběžnější: kus papíru z podlahy ateliéru, pěna na holení, župan nebo síťovka, ve které modelka přinesla banány. Pupíky a uši musel demiurg zakrýt papírovými kuličkami, aby tam, kde mají bytosti bílé stíny, docela nezmizely. Ano, je to ohromně složité. Negativ. Pozitiv...

úryvky z textu Jáchyma Topola, srpen 2010