BÝT OBRAZEM

Snažil jsem se udržet obrazy v napětí – tak, aby se forma neustále proměňovala v samotném aktu svého vzniku a zůstávala autonomní i tím, že by bezprostředně odhalovala svůj vlastní rytmus, hmotu a dynamiku. Ne jako popisný příběh, či jakékoliv vyprávění, ale jako zkušenost. Malba vznikala vrstvením, dotykem zcela intuitivně, bez jakýchkoliv předem daných předloh. Obrazy se mi tak vždy postupně zjevovaly z nepředvídatelného gesta. Často to tak byl i nesamozřejmý, nerovný boj, plný nejistot, pochybnosti i vzteku, přesto úžasný.

Autonomie malby nespočívala v tom, že „něco zobrazovala“, ale stávala se sama událostí — přímým, nenahraditelným projevem vidění a cítění, uskutečňujícím se vlastními prostředky. 

Barva nebyla nositelem významu, ale významem samotným. Intenzita zářivosti nebyla efektem, ale energií, která obraz udržovala v přítomnosti. Hmota tak vytvářela tělo, v němž se malba stala skutečností.

Tento proces však neznamenal uzavřenost ani sebestřednost („malba pro malbu“), ale radikální autenticitou projevu, který se neopírá o předem daný obsah, nýbrž jej vytváří. Malba je zde jazykem, který nevysvětluje, ale zpřítomňuje — a právě v této nezaměnitelnosti spočívá její síla.

V tomto smyslu jsem vnímal samostatnost malby jako bytostnou nezávislost obrazu, nikoli pouze jako estetickou kategorii. Obraz se nejevil druhotným nositelem významu, ale prvotním projevem bytí ve smyslové podobě. Nevznikal jako převod myšlenky do viditelné formy, ale jako proměna, v němž se význam rodil současně se svým materiálním uskutečněním.

Neboť autonomní malba operuje v rovině předpojmové zkušenosti, kde barva, textura a světelné kvality nejsou znaky něčeho jiného, ale intenzity samy o sobě. V tomto ohledu se malba přibližuje spíše oblasti prožitku než zobrazování: působí bezprostředně, ještě předtím, než je odchycena výkladem

Je to poznání, jež se neděje skrze pojmy, ale skrze intenzivní přítomnost — skrze to, co se ukazuje, aniž by se nechalo plně vysvětlit.

Jiří David, 2026