DOMÁCÍ SCÉNA

Probíráme-li se jejími obrazy, je to, jako bychom listovali monumentálním, neskrývaně osobním deníkem. V podstatě jde o dlouhodobý osobní koncept, ačkoli malířka sama by o sobě jako o konceptualistce nejspíš neuvažovala. Její obrazy skutečně neodpovídají převládající (a zavádějící) představě o dvou přeložených klacících či bez doplňujícího výkladu nesrozumitelnému intelektuálnímu výstupu. Její dlouhodobý koncept je přirozeně samozřejmý, stránkám onoho pomyslného deníku odpovídají autonomní ryze malířské obrazy. 

Pečlivá příprava, do detailu promyšlený postup, poznámky slovem i náčrtem. Narace a s ní spojená figura. Subjektivní perspektiva. Snová zamázdřenost ruku v ruce s typickou expresivní deformací figury. Realistické detaily prostředí. Obraz v obraze, zátiší. Rozum a cit.

Šárčin fokus se větví do dvou základních tematických okruhů, kterými jsou rodina a škola (od absolutoria působí jako pedagožka). V jejich rámci dlouhodobě rozvíjí několik cyklů, v nichž se pohybuje na stupních škály intimita – civilnost. Charakteristická je pro ni nijak nedeklarovaná, ale přesto imanentně přítomná cudnost. Dnes vzácná ctnost, která se na obrazech projevuje jakousi ne úplně definovanou, ale přesto utažeností, nijak neubírá síle, hloubce a současnosti výrazu. Zároveň totiž z obrazů vyzařuje zřejmý a silný potenciál svobody, živelnosti, až divokosti, který v kombinaci s onou zvláštní ostýchavostí vytváří vzrušivé napětí. 

V cyklu Bazary paměti, původně svojí diplomové práci, vyskladňuje vzpomínky. Jako na pult vykládá předměty z mentální sbírky z osobní a rodinné historie. Velkou roli zde hraje intimita obyčejných věcí. Každodenní banalita dostává na obraze punc exkluzivity. 

Bytové divadlo představuje pozdější malířskou reflexi záznamu domácího videa, dokumentujícího rozjeté holčičí vášně sester Zadákových. Domácí scéna. Rané devadesátky, obývák. Jéésus Chriist, Sůůůperstáár…, obrazovka přehrává videokazetu, vzduch je nabitý emocemi a potem. Dnes oblíbený retro kousek, tehdy autentický kus nábytku, charakteristická Jiroutkova komoda s černobílými šuplíky se z tohoto cyklu stěhuje na současnou domácí scénu, kde aktuálně na obrazech figuruje další generace dětí a přízeň. Expresivita figur se mísí s realisticky podanými detaily, malířka si užívá vzoru látky, deky či potahu.

Balthusovky vzrušivá scéna, sestřenice sestřenici trhá na gauči Zoubek. vyviklaný mlíčňák. 

Obkreslování. Černá figura, ve skutečnosti malířčin autoportrét zády, působí jako šaman při tajemném rituálu nad dvěma ležícími dětskými postavami. 

Cyklus Čapkové. Reminiscence na modernu a všudypřítomného Josefa Čapka ze školních chodeb a čekáren dětských ordinací, v roli jablíček malířčiny děti. Ale i ty už se protahují. 

Deník nebo rodinná kronika, záznam chodu času, něco se mění, něco zůstává. Permanentním jádrem Šárčiny tvorby je osobní historie, ale daří se jí osobní zatěžkání kočírovat bez autocenzury. Obrazy skrze konstantu její psychologické optiky a díky pevné ruce vozataje vášní a vkusu potvrzují svůj rozměr univerzálního sdělení o takovém obyčejném lidském životě.

Lucie B. Šiklová