Dva v jednom

Velká část tvorby fotografa Rudy Prekopa se dotýká základních témat lidského bytí jako vznik a zánik, světlo a tma nebo – a především – času. Jeho fotografie v sobě mají natolik univerzální sdělení, že přinejmenším v kontextu euroamerického, ale i pro nás pravděpodobně ještě odlehlejšího světa, je divák schopný číst je, interpretovat a porozumět jim i bez výkladu či znalostí.
Rudo Prekop pracuje s černobílou středoformátovou analogovou fotografií a neúnavně a vytrvale zkoumá její vizuální možnosti. Jde často komplikovanější cestou ohledávání vlastností média; nepomáhá si lacinými hříčkami a odkazy tak častými v současném umění. Čistota, okouzlení, touha a nostalgie – jemná ironie, možná lépe mírná bizarnost – to vše může charakterizovat soubor, který Rudo Prekop nazývá Reálovkami.
Většina autorů, kteří o Prekopovi psali, vyzdvihují jeho východiska v tzv. Slovenské nové vlně. Ta jsou bezesporu podstatná pro jeho práce z druhé poloviny osmdesátých let a do jisté míry i pro některá zátiší a aranže z let devadesátých, nicméně na celou skupinu děl, kam patří právě Reálovky, to již nelze vztáhnout bezezbytku. Možná ho pobyt v pražském prostředí sblížil a propojil s tradicí české imaginativní fotografie a českého imaginativního umění obecně natolik, že se společně s principy postmoderní hravé slovenské nové vlny přetavila ve zvláštní syntézu. Pro velkou řadu děl českého umění 20. století je charakteristické hledání nevšední interpretace všední skutečnosti. Na civilismus, surrealismus a existencialismus třicátých a první poloviny čtyřicátých let 20. století navázalo umělecké hnutí druhé poloviny padesátých a šedesátých let a obnovilo násilně přerušenou tradici. Ve fotografii se „rehabilitace všedního dne“ realizovala zvláště intenzivně. Neodmyslitelně si tak při pohledu na sérii Reálovek Rudy Prekopa vybavíme práce Emily Medkové, Evy Fukové, možná pro někoho překvapivě cítíme i rozvíjení odkazu fenomenálního Josefa Sudka, kterému v českém prostředí není možné uniknout. Rudo Prekop, jak napsala Lucia Benická, pracuje téměř vždy s tajemstvím, hledáním nového tvaru, se „skladaním vlastnej významovej abecedy“.
Soubor Reálovky je ve své podstatě soustředěným fotografickým zkoumáním nalezených předmětů, nejčastěji pocházejících z volné přírody, a většinou se dotýká dlouhodobého vztahu člověka a krajiny. Hlavní osu celého cyklu tvoří odložené předměty − pozůstatky lidské činnosti, v kombinaci s více či méně nespoutanou přírodou. Vynikne v nich podivná krása stromů, křovin i trav, ale také artefaktů spjatých s člověkem. Prekop si vybírá zejména ta roční období, která umožňují dobře fotografovat zvolené objekty, například struktury stromů bez listí, v řadě snímků je důležitým výrazovým prvkem sníh. Holé stromy, opadané listí či porušená sněhová pokrývka jsou však také nepřímou reflexí běhu času. I když právě čas je tu zvláštní: fotografie se sice pohybují v jakémsi bezčasí a předměty ani krajina v sobě nenesou odkaz konkrétní doby, ale jeho pozvolný tok je zároveň téměř hmatatelný. Na druhou stranu i přes všechnu lyričnost, poetičnost, fantasknost a nehledanou krásu mezi obsahy a náměty občas probleskne suchý humor odkazující až někam k Jasanskému-Polákovi (pro českou scénu příznačný stejně jako imaginace Josefa Sudka).
Vytváření uměleckého díla je intelektuální, ale také senzitivní hra. Je to dobrodružství vidění. Je to nekonečný dialog mezi autorem, dílem a divákem, umožňující vznik nových světů. A Ruda Prekop ovládá tento iniciační proces dokonale.

Helena Musilová