K okraji viditelného

Záhy po absolutoriu bylo zřejmé, že nakládání Jana Pištěka s obrazem bude mít zcela specifické rysy. Ve zpětném pohledu v perspektivě další tvorby je zřejmé, že Jana Pištěka cele poutal vznik obrazu jako díla, kterému je uloženo trvání. Je také zřejmé, že ho zajímá proces jeho vzniku, ale nemusí tu být přítomno to, co si představujeme pod slovem malba. Není pochyb, že Jan Pištěk se ocitl hned zpočátku na cestě hledání elementů, z nichž je ustrojen náš svět, hledání elementů, na nichž stojí jeho souhra. A tyto elementy nemusí mít nutně hmotnou povahu. Ačkoliv se formy následujících obrazových cyklů proměňují, zachovává si stále toto hledání tvorbou niternou souvislost. 

Při nepochybné vnitřní souvislosti prochází tvorba Jana Pištěka řadou proměn. Ty se rodí v cyklech bezprostředně vázaných na setkání s přírodou a vegetací. Přírodní motivy vstupující do jeho obrazů mají ale k prostému popisu reálií daleko. Jsou spíš zjeveními, která se kdykoliv, složeny ze čtyř prazákladních elementů, mohou proměnit v cokoliv jiného. Vždy se ocitají na rozhraní reality a fikce.

Ve zkoumání světa, jeho proměn a přeskupování jeho podob pokračuje Jan Pištěk ve smyslu původního významu slova příroda, řeckého fysis, tedy toho, co se rodí, co žije a umírá a co je také zároveň tím, co to vše působí a řídí. Jako by se v obrazech blížil představám soudobé fyziky, dotýká se malbou tvarů, které mohou sugerovat představu základních stavebních kamenů hmoty, nebo jejich zdánlivě chaotický pohyb pozorovaný v elektronickém mikroskopu. Druhým pólem pak je řada obrazů, jimiž s Janem Pištěkem nahlížíme do kosmu, do mezihvězdného prostoru nebo do experimentů v nichž věda hledá dosud neznámé složky atomu v urychlovači částic. S velkou malířskou uvolněností stvořil autor sugestivní mnohadimenzionální prostory, které nejsou jen kosmologickou uspořádaností, ale jsou v nich obrazem uložena lidská gesta a jejich paměť. Je to zřejmě i kosmos našich myslí.

Zájem o krajinný prostor od první dekády třetího tisíciletí v tvorbě Jana Pištěka zřetelně zesiluje. Projevuje se i v řadě obrazů krajin, kde přesné rozpoznání toho, kde končí hmota země a začíná prostor nebe, je znemožněno stále svobodnějším malířským postupem. Hmota není hmotou, ale jinou formou energie. Jako by země i nebe pominuly a zářily jako čirá energie, kde elementy nelze rozlišit. V protiskutečné barevnosti se vynořují fragmenty či znaky fantaskních krajin a útvarů v nezměrném prostoru.

I nadále přitahuje Jana Pištěka místo lidského pobytu, nikoli však jen jako výsek hmoty země pokryté vegetací, nad níž pociťujeme vzrušující libost, ale jako manifestace fysis, oné vše ovládající, vše přesahující, stále planoucí mohutnosti. Nyní Pištěk zcela uvolňuje svoje způsoby tvorby. Již nespoléhá na klasické, známé postupy. Je přesvědčen, že obraz může vzniknout jakoukoliv cestou, autor ji jen musí ostražitě hledat. V poslední době vytváří většinou obrazy větších formátů, nikoliv pouhá spodobení krajiny a přírodnin, ale chce se obrazem dotýkat přírody, která je pro člověka „vždy skrytá“. Jako by chtěl pracovat souběžně s ní, jako by nově interpretoval její skryté procesy. Chce se tak dotýkat světa za oponou běžného praktikování, které se tváří jako skutečný život, skutečný svět. A obrazem tak vynáší na plochu plátna to, čeho se dotknul, s čím se potkal a co uviděl a tak to učinil viditelným každému, kdo chce vidět, kdo ví, že svět se v každém okamžiku znovu rodí ve schopnosti údivu. Základní živly budující svět nalézá Jan Pištěk kdekoli, ve vichru, ve výhni vulkánu, v hladké i rozbouřené vodní hladině, dokonce i v prachu a skvrnách podlahy industriálního prostoru.

Recentní tvorba Jana Pištěka stále více spoléhá na materiálovost barvy, s níž nepracuje běžným způsobem. Barva sama jako by určovala událost obrazu. Nicméně je ve velmi pomalém procesu vedena v ploše plátna autorovými zásahy a jeho představou o finálním tvaru. Ona představa je pak neustále konfrontována s vývojem práce s barvou. Malíř nevnucuje skutečnosti tvar, nepřikazuje jí formu. Není to ovšem pouhým spoléháním na jakoukoliv náhodu, ta vlastně neexistuje. Ten okamžik nazývaný náhoda je jen detailem pevně zakotveným v celistvosti řádu světa, který nám není dáno pojmout v úplnosti. Je to výzva, která Jana Pištěka vede k odhalování tajemné skrytosti existence. Detail pak v definitivním díle má sílu hovořit za celek, ze kterého byl vyňat. Sám tvůrčí proces je cestou odkrývající svět v permanentním zrodu, svět stále fluidní, stále neuchopitelný. Dramatičnost některých z těchto recentních obrazů je podtržena svislým členěním, v němž se střetávají barevná energetická kvanta emanovaná neznámým zdrojem. V hutných barevných plochách všech novějších obrazů se vzdouvají napjaté zárodečné tvary hmot vytvářejících možné budoucí vesmíry.

Skutečně je neviditelné ve viditelném jak napsal francouzský filozof. Nepochybně to ví i Jan Pištěk.

Ivan Neumann, kurátor výstavy