MOMENTY OKAMŽIKŮ

Impuls k malbě přichází zvnějšku jako signál vyslaný konkrétním smyslovým podnětem. Je spojený s neopakovatelným časovým momentem, v němž proběhne jakási „událost“. Podráždění autorovy pozornosti v sobě skrývá jednací imperativ, který spouští důvod k vytvoření obrazu. Smyslové podněty nachází v náhodných setkáních s cizími lidmi, zpravidla ženami, které se prostřednictvím jedinečné konstelace stávají potenciálními modely. Nikoliv však modely pro banální podobiznu, smyslný akt či reprezentativní portrét, nýbrž pro obrazovou fixaci zcela jiného žánru, který je v portrétu latentně přítomný. A tím je hledání formy a výrazu pro zakoušenou smyslovou kvalitu spojenou s nesmrtelností okamžiku, která je zpětně, od přijetí signálu, znovu dobývána v malířském médiu jako situace zastaveného času. 

Předpokladem obrazu jsou tu tedy „reálná setkání“. To je vnější rovina události. K ní by však nedocházelo, pokud by tu nebyl ze strany autora vnitřní důvod. Určité vnitřní nastavení a citlivost k nepatrným nuancím, jež promlouvají prostřednictvím svého okamžitého zpřítomnění jako partikulární fenomén, jsou součástí autorova vnitřního modelu, který na základě vnějších impulzů započíná a rozvíjí vnitřní monolog se zachyceným signálem. Představme si ho jako síť asociačních řetězců, které jsou aktivovány v jednom jediném okamžiku. Imperativ je natolik silný, že umělec je vtažen do jednání, protože již „zahlédl“ možný obraz. Je tu tedy podstatné provázání náhodně spatřeného modelu s časovou a prostorovou dimenzí, která se v okamžiku iniciace uzavře v určitou zakoušenou kvalitu. Setrvává zavinuta. Je na malíři, aby pro ni nalezl patřičnou soustavu znaků, barev a světla, které tento zastavený čas rozvinou a budou komunikovat v jeho tiché intenzitě.

„Stává se, že smyslová kvalita nám poskytne neobyčejnou radost a současně na nás přenese určitý imperativ,“ píše Gilles Deleuze v knize o Marcelu Proustovi.  A pokračuje: „Takto zakoušená kvalita se už nejeví jako vlastnost objektu, který ji aktuálně vlastní, ale jako znak objektu zcela jiného, který se musíme pokusit dešifrovat i za cenu úsilí stále riskujícího nezdar. Vše se odehrává, jako by kvalita zavinovala a držela v zajetí duši jiného objektu, než je ten, ke kterému nyní odkazuje. ,Rozvinujeme‘ tuto kvalitu, tento smyslový dojem jako japonský papírek, který se ponořením do vody rozevře a osvobodí uvězněnou formu.“ Tímto výrokem je poměrně přesně popsáno i malířské úsilí Martina Velíška. 

Obraz je tu tvůrčí rekonstrukcí mimovolné paměti, která byla probuzena prostřednictvím materiálního znaku, a která je procesem jeho následné dematerializace. Snahou je nalezení dotyku s tím, co obsahuje čas z hlediska komplexního lidského vnímání a fixace tohoto dotyku v obrazové formě. Dotykem je i dočasná stopa, která se vytratí. Název výstavy Momenty okamžiků odkazuje na zmnožený čas situací, které opakují základní imperativ – malovat zastavený čas. Statické i pohyblivé obrazy, stejně jako konkrétní materiální prvky přítomné na výstavě evokují situace, v nichž se probouzí mémoire involontaire. Obrazy se tu vymykají tradičním malířským žánrům, rozpouštějí reprezentativní funkci portrétu (to je příklad i „podobizen“ ženských ňader). Mnohem více evokují abstraktní množinu počitku a paměti, které se skrývají za sice konkrétními, ale náhodnými křestními jmény, jež jsou zároveň náhodnými modely (Alena, Nella, Milan…). Obrazy reprezentují spíše jakési románové postavy, které deklarují jak svou individuální odlišnost, tak také vnitřní spřízněnost s tím, co nás všechny přesahuje. Naše role jsou, zdá se, z hlediska rekonstrukce paměti mnohoznačné. Oscilují mezi subjektem a objektem. Mezi materiálním znakem a nositelem esence, která nikdy nesplývá s objektivní skutečností. Esence se totiž vtěluje do látky a organizuje se tu jako „styl“. Přes rozmanitost obrazů Martina Velíška, cítíme jejich vnitřní spřízněnost. To se tu implementuje do obrazu i přítomnost samotného umělce. Přítomnost v „momentech okamžiků“, které, zastaveny, zůstávají v mnohoznačném díle a překračují tak hranice konkrétního lidského času všech zúčastněných.

Petr Vaňous