Mým Pražanům k šedesátinám

Navštívím-li v ateliéru Jana Mertu, mívám tento dojem: Zaťukám na dveře. Jan, letošní budoucí šedesátník, mi otvírá, usmívá se a já mám při tom neodbytný pocit, že, ačkoliv je v ateliéru úplně sám, vytrhl jsem ho uprostřed vyprávění zábavné historky. Kouknu po ateliéru, na štaflích rozmalovaný obraz. „Dáš si aspoň čaj?“, říká. Tedy, to říká Honza.
Při posledních dvou návštěvách mi také nabídl čokoládu, prý mu ji kupuje jeho žena Lenka, aby přežil. Ulamuji z výborné tmavohnědé tabulky a vím téměř jistě, že jsem na vojenském cvičení. Honza mi ukazuje jinou tabulku s přehledem vojenských výložek české armády a vypráví, jak za nedávných třeskutých mrazů měl v ateliéru 42 stupňů Celsia. To je ten poslední dílek, co se najde na lékařském teploměru. Jako dítěti mi občas vrtalo hlavou, co se děje potom.

Povídáme si o výstavě ve Špálovce. Vím, aspoň trochu, jak Honza maluje. Obrazy se se svými tahy a barvami vynořují a zanořují z plátna, tak jako je důvod každého z nich závislý na události, příhodě, zábliku, zákmitu, zákoutí či vzpomínce Honzova života. Je mi jasné, že nikdy nebude s obrazy hotov. Říká mi ostatně, že má čtrnáct let zpoždění. Napadá mi podtitul špálovkovské výstavy: Stanné právo.

Martin Dostál