Neutopíš se dvakrát v téže řece

Utopit se lze však opravdu pouze jednou…Vstup do současné figurativní malby Lubomíra Typlta vede přes jasně deklarovaný sarkasmus. Autor je dlouhodob ě p řesvědčen o tom, že obraz má provokovat, iritovat, že má mít iniciační energii k tomu, aby diváka probudil z  pasivní vizuální konzumace a recyklace. Sociální rozměr díla spočívá právě v důrazu na tuto interakci, jež může mít do jisté míry i atakující násilnou povahu. Figura je v malbě nositelem vždy znovu aktualizovaného obsahu, byť se zdá, že dochází k  jejímu neustálému „opakování“. Je podrobována výrazovým experimentům tak, aby promluvila jazykem současnosti.  

Výběr Typltových prací z poslední tří let postihuje dva základní námětové okruhy: mužský a ženský svět. Tyto polarity jsou řešeny odlišně jak v kompoziční výstavbě, tak v modelaci a v barevném řešení. Zatímco obrazy chlapců vytvářejí zdánlivě zklidnělé skupiny, šikující se jedince pohroužené do sebe (Analytici, 2017), „kontemplující“ (Smolinec, 2018) či trpící nějakým přesvědčením, pronásledovaní nějakou ideou (Revolucionáři, 2018), dívky jsou pohlcovány spíše vnějšími impulsy. Dokořán otevřené hladové oči sytí vnitřní neklid (Sedmikrásky, 2018). Iracionální pohyb asociující vichr, metaforicky zpřítomňuje klimatický chaos, kter ý je probouzen novými zkušenostmi, jež transformují a různě přetvářejí a přeskupují vnitřní vědomí aktérek (Velká panika, 2016). Symbol vlajících vlasů a sukní (Vlasatice, 2017) stejně jako ruce zakrývající tvář a chránící zrak (Revolucionářky, 2017) odkazují na freudovské šifry a nápovědy. Signifikantní je splynutí spících dívčích figur s rámcem obrazu prostřednictvím vlnících se vlasů, které často svým seskupením nemají daleko ke „svatozáři“ (Pod nebem nebe, 2018). 

Přes všechny tyto rozpornosti, jde přesto o komplementární, vzájemně se doplňující světy, které tvoří vyšší dynamickou jednotu lidství.

Barevné řešení obrazů prošlo u Typlta další fází tvůrčí modifikace. Experiment s  barevnými vrstvami přináší nový způsob „náhodné“ modelace a způsobu probarvení (Čtvrcení, 2018), které v  detailu připomínají vizualitu fotografie, v celku pak umožňují svobodné nakládání s barevnými plány, které proti tradiční logické prostorové výstavbě studených a teplých tónů, dekonstruují prostor zcela novým svébytným způsobem (Pacifisté, 2018). Podstatná je také barevná redukce a kresebná zkratka obrazu, která stupňuje jeho koncentrovaný výraz (Komisaři, 2018). 

Dokud autor experimentuje, dokud si je vědom dialektického pohybu mezi tím, co zobrazuje a mezi tím, jak tohoto zobrazení vždy znovu dosahuje (a může dosahovat), nikdy se nemůže utopit v mechanice naučených postupů. Nikdy nemůže ustrnout ve stojatých vodách vlastních dovedností, neboť si je vědom zásadní role jejich neustálého zpochybňování a přehodnocování. Kdo neustále hledá, zůstává na cestě. Naučené je třeba znovu bořit a přetvářet. Jedině tak se lze dobrat skutečně nového výrazu, který je v živém kontaktu se současností, a tím ji zpřítomňuje. 

Petr Vaňous, květen 2018