NOMEN OMEN

Dnes v noci,

v tomto okamžiku této noci,

věřím, že i kdyby bohové zapálili

svět,

zůstal by z něj žhavý uhlík,

který by v neznámu rozkvetl

v růži.

To jsem si nepomyslel já, ani jsem to já neřekl,

nýbrž tato zimní noc,

tento okamžik, který je už pryč, zimní noci.

(Philippe Jaccottet, Sešit zeleně po mnoha letech)

Aleš se narodil jako Růžička. 

Dovolím si trochu patosu a nadsázky. Aleš to snese. Jeho obrazy také. 

Růže. Je symbolem krásy, jara, života. S růží je spojována věčná moudrost, představa jara nikdy nekončícího, ráje nebeského, poupat plného. Ale co ty trny? Červená je barva krve života pulsujícího i unikajícího. Život mine a pomine, čerstvá růžová vůně se nenápadně promění ve vůni dušičkového tlení. Život i pomíjení. Okvětních plátků pět – věčný koloběh. Zelená života i smrti.

Aleš maluje květiny, stále dokola. Aleš maluje zátiší, stále dokola. Stále ho těší. Stále živé. Stále je to pravda.

Suverénní tahy, bezprostřední výraz. Barvy jasné, barvy špinavé. Krása a ošklivost. Neusiluje ani o jednu. Maluje jako by jedl. V zajetí Apollona nebo Dionýsových faunů? Přetahují se o něj už hezkou řádku let. Faunové tahají za delší konec provazu, múzy ho obletují. Být u vědomí a nezůstat u samotného gesta, které je mu vlastní stejně jako práce s hmotou. Je původem keramik, modelér, pracující s hlínou a s materií to opravdu umí. Hutné pasty, řídké čůrky. Jsme stvořeni tady a teď, uhněteni do těl. Údy, těla, stvoly, květy, poupata. Kvetou, chřadnou, vadnou. Je to osobní magie, zaklínání malbou, neustálé ujišťování, kotvení se. Pomněnka, nezapomeň! Kytice „špálovka“, dokonalá až moc. Anemické sasanky – anemonky, nevěsty na odchodu, ze světa vezdejšího? Marnivé tři grácie, chomáčky hřbitovního sněhu studí a tají, celofán pravdu neukryje. Rodinka hyacintů, křehká, trochu se o ni bojíš. Bezstarostná luční. Jezírko nevědomí. Ale! Trojlístek mužství. Emblematický doubek, ať žije renesance!

Aleš patří mezi soudobé romantiky, étos rozpolcenosti a ztráty jednoty mu je programově blízký. Mezi strachem z konečnosti a smířením se s přírodou a jejími zákony divočiny. Místo filozofování opět život. Docela prostě. Tanec nad plátnem nekončí. Tak dlouho se tančí, až se váza převrhne. A je tu obraz. 

Lucie Barvínek Šiklová