Obrazy a sochy

Malířské a sochařské dílo Jaroslava Róny pokračuje stále dál, v stále stejné intenzitě, a také tématicky zdá se být neměnné a ve skutečnosti je každá nová práce autonomní, nejenže je nezávislá na té předchozí, ale také není součástí jakéhokoli kontextu.

Ve svém úhrnu a obecně řečeno jsou to díla utkvělých představ, snů a vizí a ovšem především reflexí reality, která na nás každodenně dopadá a útočí. Není ani možné jinak, když stále zřetelněji nabývá platnosti výrok básníka, že budoucnost již není tím, čím bývávala. Malíř titulem jednoho obrazu pouze potvrzuje tušené a očekávané: Příchod nové doby. Ta se ovšem již ohlásila: lokálně například „jen“ změnou klimatu, experimenty genetickými a všeobecně neméně znepokojivěji budováním nových mocenských center a impérií.

Ohrožen je nejenom člověk, ale každý živý tvor, zneužitá genetika vytváří netvory, absolutní moc monstra. Někde na okraji těchto jevů je zajisté figurka velice aktuální - Exekutor. Místem je Impérium, jeho srdcem Město - malířsky a vizionářsky prezentované jako produkt totalitní architektury, jako paprskovitě sbíhající se systém ulic směřujících k hlavnímu sídlu Moci. Člověk, zvláště ten „obyčejný“, respektuje tento systém moci, ba přímo touží být v jeho středu asi tak, jako figura z obrazu „Přitažlivost“ letící střemhlavě k budově, centru té báječné a oslňující Moci. K tomu snad jen citát ze Soumraku model Friedricha Nietzscheho: „Ví vůbec tento ubožák a svatoušek, jaký by měl býti? Nemaluje sebe na stěnu a dí k tomu „ecce homo“!

Malíř ale není planým moralistou, hovořím-li o námětech, vidím, že v podstatě nic nového: zůstaly ty staré a osvědčené. Jaroslav Róna již v samotných začátcích tvorby chápal potřebu mít svoji figurku a mít svůj námět jako symbol, tedy něco, co je v díle skryto, utajeno a je důležitější než to, co je viditelné, něco, co je významné právě proto, že nabízí nejrůznější možnosti výkladu. Trvá malířův obdiv k starým kulturám, tedy k onomu mýtickému bezčasí, zároveň pohotová reakce na dění současné: odvaha a věrnost. Také technikou malby zůstává umělec věrný svému předchozímu způsobu, nemá žádný důvod, proč by měnil způsob tvorby, která je prací s hmotou barvy, ctí plnost a ovšem i důležitost kompozice, jež korunuje dílo.

Úhrnem: dílo pozoruhodné a občas i provokativní, zároveň ovšem v odstupu od veškeré výtvarné produkce označující se přívlastky „aktuální“ anebo „současné“ a tedy jaksi s vědomím, že záruční lhůta děl takto prezentovaných se neustále zkracuje.

Nezbývá než zmínka na závěr a ujistění, že podobně jako dílo malířské, pokračuje i to sochařské, o tom někdy jindy...

Neobjevuji objevené a myslím, že neříkám nic podstatně nového, zvláště uvědomím-li si, že vnímat velikost současnosti nelze jinak než s pocity marnosti a zmaru a je to situace nikoliv ideální ale stále přijatelná nejenom pro mne, ale také pro Jaroslava Rónu: Rytíře Řádu Zelené Berušky!

Jiří Olič