Ivana Lomová
PRÁZDNO
4. 9. - 18. 10. 2015

Kurátor: Ladislav Kesner

Antropologie prázdnoty
O svém nejnovějším souboru Galerie (2014 - ...) Ivana Lomová říká, že začal na jedné berlínské výstavě současného umění, „která mne nějak zvlášť nudila, jako by na ní vlastně nebylo nic, na co se koukat. Tak jsem si začala všímat těch kustodů, co tam stáli, asi jsem se do nich začala trochu vciťovat, jaké to asi je... jak asi i doma vypadají jejich životy... Začala mne fascinovat ta celá atmosféra těch prázdných prostor, kde tito lidé musí stát a 'hlídat', jakoby až chrámové 'vznešeno' nad vyprázdněným skoro ničím.“

V kontextu malířčina díla jsou však galerijní obrazy především pokračováním dlouhodobě rozvíjené, konzistentní linie tvorby, kterou je více než cokoliv jiného možné považovat za antropologicko-sociologické zkoumání veřejných prostorů, mikrosvětů (kaváren, vlaků, nyní galerií) a mikropříběhů lidských situací, jež se v nich odehrávají. Malířská antropologie Ivany Lomové je komplexní, za zdánlivě popisným realismem výjevů se při pozorném dívání otevírají mnohočetné významy. Několik obrazů z cyklu Galerie podává jakýsi kompozitní portrét postavy kustoda, ukazují existenci definovanou pohledy, směnu prožitou v oscilaci mezi bedlivým sledováním druhých a zíráním do prázdna, střídáním bdělé ostražitosti a unavené apatie. Pokračuje zde podrobné ohledávání stavů pohroužení do sebe (jaké známe z cyklu Kaváren a Vlaků), zkoumání stavu osamělosti v davu. Zdánlivě tu nejsou žádné viditelné emoce, avšak nejedná se o klinicky odtažité zkoumání, obrazy jsou subtilní výzvou k vcítění do situací a prožívání těch druhých. Sama malířka pak naznačuje, že jí jde i o postižení určité paralely mezi prázdnými galerijními prostory a prázdnotou současného umění či obecnou vyprázdněností dneška.

Na některých obrazech z cyklu však kustodi chybí a právě prázdnota prostoru je tím co spojuje Galerie s druhým představovaným cyklem - Prahou. Rodné město je pro Ivanu Lomovou kontinuální téma, ke kterému se vrací více než 30 let. Jak říká, jsou to obrazy jejího města, města dětství a mládí, jak jej cítí, spíše než vidí. Není to však žádný periferní romantismus, emoce jsou zde opět jen subtilně přítomné, snad jen letmý nádech nostalgie a smutku - spíš pro toho, kdo město vidí a cítí podobně jako malířka. Scenérie ze starého Veleslavína, Holešovic a Libně je možné vnímat jako dokumentární záznam o podobách míst, která tu ještě jsou a už vlastně ne a současně jako malířčinu vzpomínku. Stejně jako Galerie jsou však v hlubším smyslu malířským ohledáváním prázdnoty jako momentálního stavu věcí a bytí určitého prostoru a atmosféry bezčasí, která toto prázdno naplňuje. Prázdno, které můžeme, ale nemusíme vnímat jako metaforu stavu mysli či prázdnoty světa kolem nás.

Ladislav Kesner