Šampióni

Dnešní západní společnost je společnost podívané: kdo není vidět, jako by neexistoval. Nadvláda obrazů posiluje lidskou touhu po úspěchu a dokonalosti, která je hybnou silou na cestě jak se stát celebritou, ikonou nebo jen uctívaným vůdcem v partě teenagerů – zkrátka šampionem, jehož další kroky budou monitorovat fotografové, novináři, fanoušci nebo závistiví kluci z vedlejší čtvrti. Obdivovaný jedinec tvoří integrální součást lesku konzumního „spektáklu“, o němž již před téměř půlstoletím psal Guy Debord. Jeho „já“ se však ztrácí pod vrstvami módního oblečení, make-upu, hvězdných póz a falešných, teatrálních gest: proměňuje se ve vyumělkovaný obraz sebe sama, ve zboží na jedno nebo více použití.

Štěpánka Stein a Salim Issa, kteří jako tandem pracují již od dob studia v ateliéru Pavla Štechy na pražské VŠUP (tedy bezmála patnáct let), od počátku využívají fotografii coby exemplární médium moderního spektáklu s cílem hledat, či spíše znejišťovat hranice mezi všednodenností a vznešeností, mezi nízkým a vysokým a také mezi uměním služebným a autonomním. Ve svých pracích propojují žánr dokumentu, portrétu a konceptuální fotografie a mísí je s prvky reklamní a módní fotografie. A je to právě tento hybridní postup, který znepokojuje některé jejich kritiky, ale který zároveň skvěle odhaluje samu šálivou a iluzorní podstatu soudobé vizuální kultury.

Ačkoli v portfoliu dua Stein–Issa najdeme vedle anonymních sociálních portrétů z městských periférií z celého světa (např. Newcastle, 2009) desítky podobizen, které vznikly na zakázku a jež zachycují představitele českého veřejného života, ani v nich nejde o jen o medializaci slavných. Kromě toho, že v portrétech umělců, designérů, módních návrhářů, herců, ale také politiků skvěle vyvažují vizuální vytříbenost a psychologický ponor, Štěpánku a Salima vždy zajímá také odvrácená strana existence na výsluní: jak snadno se ideologie mění v imagologii, jak inflace obrazů okrádá člověka o soukromí i identitu a jak se celebrita může v nekonečné cirkulaci obrazů proměnit v „navoněnou zdechlinu“. Proto také tentokrát zvolili atypický způsob tisku portrétů oněch více či méně slavných na role levného papíru, z nichž si každý návštěvník galerie může utrhnout svůj idol a na cáru papíru si jej odnést domů.

V panoptiku lidských typů, které Štěpánka Stein a Salim Issy rozehrávají, je glamour vždy demaskován. Nablýskaný obraz v zrcadle je – byť i pouhým náznakem – doprovázen světem za zrcadlem, tedy tím, co se většinou nestaví na odiv před blesky fotoaparátů. Dobrým příkladem je portrétní cyklus Národní divadlo (2006), který je v tuzemsku poprvé vystaven jako celek. Divadlo v podání obou fotografů nejsou jen herci, operní celebrity a primadony na jevišti a nejsou to ani líčidla, paruky, vyleštěná zrcadla, dámy ve večerních toaletách a pánové ve smokinzích. Jsou to také údržbáři v montérkách, hasiči v uniformách, maskérky, topiči, bezejmenní (a neviditelní) členové hudebních orchestrů a syrové prostředí bez puncu svátečnosti a výjimečnosti: tu spára ve zdi, tam zavěšený levný dřevěný věšák a rám dveří, jinde zas elektrická zásuvka, neidentifikovatelný výstupek na stěně, nebo vývěsky s banálními informacemi typu únikový východ.

Šampioni, kteří jsou leitmotivem výstavy v Galerii Václava Špály, však pro tentokrát nejsou jen lidé, ale také zvířata. Na velkoformátových fotografiích defilují koně z kladrubského hřebčína, jakési animální protějšky sportovních a kulturních celebrit. Ladná těla a dokonalé pohyby – to je přehlídka kanonických proporcí, obdivuhodných výkonů a samozřejmě finančního kapitálu. I jejich „portréty“ snímané pod ostrým zábleskovým světlem však skrývají osten ironie: ukazují na absurditu světa spektáklu, jež pohlcuje vše – včetně přírody.

Kůň-celebrita se stává kulturním produktem a ekonomickým artiklem. Jak ukazují fotografie z koňských jatek, které v cyklu vytvářejí znepokojující kontrapunkt k vyšlechtěným a hýčkaným klisnám a hřebcům, onou toscaniovskou „navoňenou zdechlinou“ se však stávají snadněji – nebo spíše doslovněji – než člověk. V době, kdy se v Evropě debatují masové náhražky, tak tento cyklus s sebou nese neplánovaně další významy. Zatímco pojídání koňského masa je jedněmi prohlašováno za eticky nepřijatelné, druhým by zachránilo život; pro někoho je konina pochoutkou a pro úřady je nahrazování hovězího za koňské maso podvodem. Kůň, zdá se, hýbe světem. Na rozdíl od krávy či jiného dobytka nicméně v současné západní společnosti nevstupuje do lidské imaginace prioritně v podobě masa: je to šampión, celebrita a kapitál a stejně jako v pohanských dobách plní i dnes roli magického a rituálního obrazu spíše než obživy.

Martina Pachmanová