STÍNY HORKÉHO LÉTA TRAUDI SCHÖNFELD

Je typické, že se nejedná o významné teritorium. Naopak. Jde o jediný dům ze zapadlé vesnice odlehlého kraje. I když je takových míst mnoho a jejich příběhy jsou někdy zaměnitelné, má své jméno a je ho možné identifikovat. Stejně jako Traudi Schönfeld. 

            Navenek nové cykly kreseb a maleb na papíře naplňují prvky hybridních žánrů biofikce, respektive dokufikce. Ne náhodou se vážou ke sféře audiovizuálních děl, vždyť i název odkazuje k baladickému filmu Františka Vláčila z roku 1978. Ten jim může reáliemi nastavovat obecný obsahový a emotivní rámec a posloužit jako klíč k čtení. Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller. 

            Její přístup není filmový ani z hlediska předkládání obrazových scén, ani z pohledu lineární narativnosti. I tak ale řeší aspekty, které překračují hranice běžného výtvarného uvažování. Drží se konceptu založeného na paralelní interakci několika tematických linií i časových rovin a zřetelně odlišuje jejich vizuální jazyk. Od počátku pracuje s vědomím objektové instalace a zamýšlí se i nad možnostmi zvláštního světelného režimu nebo hudebního doprovodu. 

            Jakkoli mají tyto momenty vliv na celkové vyznění, jádro účinnosti vytváří hlavně kvalita prací a opravdovost tématu. Ta je založená na faktu, že se pro Eriku Bornovou jedná o odžitou záležitost, ale i na tom, že je jako modelový příklad součástí kolektivní paměti, takže má schopnost dotknout se vědomí dalších lidí. Subjektivní se tak posouvá k objektivnímu, aby se stalo katalyzátorem asociací, emocí a úvah, z nichž ne všechny mají pozitivní náboj.

            Klíčovou roli v tom sehrává replika uniformy Svazu německých dívek BDM (Bund Deutscher Mädel), součásti NSDAP, jehož aktivní členkou mladá Traudi Schönfeld byla. Právě ta je ideovým středobodem výstavy, vytváří její základní optiku, a k ní se všechny další exponáty vztahují. Navíc je to jediná hmatatelná věc v expozici, neboť zbytek tvoří závěsné obrazy. 

            Jejich první okruh obsahuje „podobizny“ copaté dívky, věcí, částí bytového zařízení nebo domu a jeho okolí nakreslených černým pískem. Nebarevné pojednání a menší formáty s motivem vydělujícím se z bílého pozadí evokují spíš staré fotografie, víc vzpomínky než skutečnost. Zobrazení jsou prostá, vykořeněná z minulosti, a tak intimní, že vyvolávají ostych.

            Druhý okruh má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Motivy ztěžklé barvami velikostí odpovídají realitě nebo jsou naddimenzované, takže vzbuzují pozornost, respekt, někdy i odpor. Klíště, netopýr, pavouci, lišaj a další pohledům skrytí obyvatelé místa jsou zachycení na přírodním papíře z himalájských rostlin, jehož struktura může připomínat lidskou kůži. I oni se rodí z nepředmětnosti, v tomto případě intuitivní, odvozené z toho, jak na Eriku Bornovou působila atmosféra chvíle.

            Až na výjimky jsou to univerzální přírodní a věcné vzorce, které mohly napříč časem vidět jakékoli oči. To, co se při tom dělo kolem, je jiná věc. Ale jako vždy se tehdy i dnes osobní historie zaplétala s tou velkou, která hýbe celými národy. Dojem pravdivosti sugeruje realistický přístup, jemná exprese a abstrahující nedoslovnost zase podtrhují symbolický podtext. Ve druhém plánu zůstává latentně přítomná krása rozkladu. A je jedno jestli pozůstatků věcí a těl nebo rozvrácených dějin.

Radek Wohlmuth