SYMPLOKÉ / ΣΥΜΠΛΟΚH

Cizí slova, která zpravidla odrazují širší veřejnost od čtení umělecko-vědeckých textů, by neměla být nástrojem pseudointelektuální exhibice, ale nenahraditelnou pomůckou k popisu jevů, které se vymykají každodennosti. Umění je v našich životech právě takovým jevem, a proto k vysvětlení toho, co se odehrává například na fotografiích Ivana Pinkavy, nestačí pouhá základní slovní zásoba. Pokud nejsou určité pojmy, například z poststrukturalistického slovníku, používány a do omrzení opakovány pouze jako módní manýra, pak nás hledání správného výrazu pro popis složitých vztahů v rámci umělecké kompozice dokáže nasměrovat na dobrodružnou cestu časem a prostorem, na cestu dobrodružství poznání. K takové cestě zve i výstava fotografií Ivana Pinkavy, neboť ve snaze proniknout za povrchovou vrstvu jeho lidských těl, naakumulovaných materiálů či atypických hromad objektů překračujeme kategorie jednoduchých popisů krásy.

V pozdním Platónově dialogu Sofista se setkáváme s pojmem propletení (symploké), který je v teorii umění neprávem opomíjen. Filozofickým termínem symploké („σύν“ [syn-] – předpona: „s“, „společně“ nebo „dohromady“ / „πλέκω“ [plekó] – sloveso: „plést“, „splétat“ nebo „tkát“) lze označit vzájemnou souvislost například mezi objektivní skutečností a subjektivní představou. Na půdorysu tohoto slova se tak odehrává setkání neskutečného s poznatelným, ale také setkání abstraktní ideje se zhmotněnou formou. Tyto konfrontace přitom tvoří substanci každého uměleckého díla. Antická filozofie si vypomohla textilní metaforou, aby zdůraznila výhody spojování zdánlivě nesourodých prvků do smysluplného celku. Umění nás často staví před nelehký úkol odhalit v spleti vnějších neslučitelností kód vnitřních souvztažností. Bylo by však omylem domnívat se, že každé umělecké dílo má takovou dispozici, stejně jako by bylo naivní domnívat se, že každý obraz či socha nutně chce vyjádřit komplexní aspekty lidské existence. Umělkyně a umělci tkají z rozmanitých nití individuálních inspirací, avšak výsledná tkanina může odhalit i jejich nesourodost. O to vzácnější je proto objevit dílo, jehož síla spočívá v tom, jak vnitřně soudržnou látku se autorovi podařilo utkat z různých přediv myšlenek.

Fotografie Ivana Pinkavy jsou esteticky poutavé, avšak jejich forma není pouhým samoúčelným konstruktivně-kompozičním cvičením, ani povrchním zprostředkováním předvídatelných obsahů. Uměleckým jazykem, který v průběhu let zdokonaloval, vytváří Ivan Pinkava vizuální texty s rozpoznatelným autorským rukopisem, avšak teprve mezi pomyslnými řádky, v jakési intertextuální rovině, lze objevit ty vzácné souvislosti, tedy propletení překvapivých skutečností. Ikonografie jeho děl může svádět k hledání povrchních analogií z dějin umění a ke snaze zjednodušeně rozluštit poselství nahé figury, faktem však zůstává, že za stylizovanými pózami fotografovaných postav a zátišími s vrstvenými plochami různých materiálů a textur se skrývá až fyzicky hmatatelné napětí. V dramatickém osvětlení jsou stejně inscenována těla jako i banální textilní fragmenty, nařasené látky, syntetické pěny, židle, nábytek, rostliny či plachty, desky, prkna a trámy. Anonymní prostory liminálního charakteru jsou scénou pro statický moment propletení konkrétního s nadpřirozeným. Je fascinující, jak je na fotografiích Ivana Pinkavy vizualizována polarita formy předmětů a obsahu myšlenek. Výsledkem totiž nikdy není pouze triviální objekt, pouhý záběr na roli molitanu nebo rozprostřený koberec. Za hranicí materiality každé Ivanovy objektivní konstrukce se skrývá poetický rozměr bytí. 

Je až zarážející, jak Pinkava manipuluje anatomii člověka a na druhé straně, jak komponuje bezduchou hmotu. V rozsáhlých sériích jeho aktů, co jsou v principu portréty subjektů, naopak nacházíme esenci neživé objektivity. Nebylo by správné tvrdit, že mužská těla na Ivanových fotografiích jsou vyprázdněnými formami, instrumentalizovanými k pasivnímu naplňování náhodných, statických scénářů. Spíše jde o mýtickou transformaci člověka do jiných poloh smyslově vnímané existence. K popisu tohoto jevu si vypomůžeme dalšími pojmy, jako jsou kosmomorfismus a antropomorfismus. Dosáhne-li totiž míra lidské transformace úrovně téměř bezduché věcnosti, hovoříme o kosmomorfismu, tedy o situaci, kdy se z trupu nebo končetiny stává kompoziční nástroj, hmota sledující určitý účel. V opačném procesu je Pinkava schopen svými fotografiemi vdechnout běžným předmětům charakter, tu benjaminovskou auru individuální autenticity. Tehdy hovoříme o antropomorfizaci, tedy o zlidštění neživých objektů. Každý z těchto transformačních jevů v Pinkavově díle vytváří jiné předpoklady pro pochopení výsledného propletení, jako bodu, v němž se z nesourodosti vynořuje tkanivo uceleného obrazu. 

Aby byly cesty k poznání významů těchto fotografií jasnější, využijeme navigační systém, který se řídí souřadnicemi tří odlišných uměleckých intervencí od Roberta Bielika, Julie Haywardové a Frenzy Riglingové. Ve třech různých kapitolách jsou situovány externí prvky korespondující s Pinkavovými fotografiemi, vždy v jiném kvalitativním parametru a na půdorysu vždy jiného filozofického pojmu. V kapitole Proskynésis / προσκύνησις jde o napětí mezi lidskou postavou a ritualizací historicky významného gesta. V kapitole Diafora / διαφορά jde o proměnu těla směrem ke kosmomorfní struktuře a v kapitole Paronymos / παρώνυμος o odhalení toho, jak Pinkava vtiskuje stav bytí do nelidských substancí. Pokud po prohlídce tří podlaží, a tedy tří kapitol Špálovy galerie, bude propletení – symploké rozmanitých prvků Pinkavových děl do uceleného, významově bohatého obrazu o něco názornější, bude splněn i cíl této výstavy.

Miroslav Haľák