takové, jaké je

které se staly předmětem lidové zloby i odborných polemik a nezřízených vášní... Moješčík totiž patří k těm nemnoha současným sochařům, kteří nepůsobí v akademickém prostředí a není tedy tzv. kryt kolegiálními zájmy vlastní institucím. Proto se může jevit v dnešní komplikované době zájmově přidělovaných grantů a statisticky úročených avšak umělecky málo podmětných bodů RUV jako možný terč, jako pouhý romantický dobrodruh, který možná až urputně dělá to, co nejlépe umí – figurální sochařství.
Moješčíkova sochařská tvůrčí práce se zdá být ovlivňována dvěma zdánlivě místem i časem nesouměřitelnými mentálními světy: spiritismem budhistického Východu a romantizujícím simulakrem někdejší měšťanské kultury „fin de sieçle“. Její mnohdy naivně spekulativní zření v průnicích tak reálného jako i pohádkového světa, tak blízkého postprodukci v současné zábavné literatuře i v počítačových hrách pro velké malé diváky. Již v 80. letech minulého století přirovnal historik umění a esejista Josef Kroutvor obdobná dění k dění v mohutné deltě ^1/, v níž nejrůznější formální ideje, jejich tvary a síly vzájemně proplétají až zmizí; a pak opět vystoupily z hlubiny, aby se vzápětí zase propadaly k zapomnění, či mělce ožily v (sub)prostředí možná již slepého ramene… Etc. Obecně platí, že staré má být zničeno, aby poté mohlo být (správně) nalezeno. Pamatuji si, že již v době Moješčíkových studií na brněnské FaVu mi jeho neobvykle sofistikované figury přišly zajímavé. Pokud jsem správně porozuměl situaci, nešlo tu jen o realistickou studii modelu, nýbrž šlo o vystižení určitého ideálu: „těla těl“, z daných jednotlivostí výsledku studia několika modelů. Již tehdy Moješčík své panáky či panenky jako by generoval v málo obvyklých pozicích; jejich finální vzhled ale podřídil vztahům poměru k celku, v klasické normě a ideálu souladu vnější a vnitřní – až do nedávné doby pouze dívčí – „nahé“ krásy. 
Moješčíkovy akty jsou modelérsky dokonalé, snad proto i mohou působit na diváky trochu odtažitě. Přitom však nepostrádají výrazovou naléhavost, jako by byly k nám posílány z „jiného břehu!“ Dojem z vnitřní intervence doprovází vytušení nenásilného a přitom však silně expanzivního okamžiku, který – jako když po výdechu následuje nádech – „musí“ přece přijít! 
Přímo ukázkové jsou Moješčíkovy Levitace, ženské figury v meditující pozici jogína, jaksi „letmo“ vyrovnávající vlastní gravitaci na třech opravdu minimálních bodech – v malíčku nohy a prostřednictvím jednoho z prstů pravé i levé ruky. Účinek formálního nadskočení základny a zvednutí vlastního těžiště sochy podporuje prokomponovávaná spleť z energeticky živých obrysových linií figury, která jako by tak sochou „rotovala“ zevnitř ven i kolem středu. Pozoruhodná svým vnitřně zastaveným pohybem je i zatím poslední Moješčíkova figura v „životní“ velikosti s výrazným vertikálním přesahem nad těžištěm pohlaví a kříže končetin, po x letech ženských studií výjimečně mužská: neduální Ishvara (2019-2020), ztvárňující opět fyzicky nejnáročnější jogínskou pozici ^2/, hinduistický filosofický koncept monisticky přítomného, na sebe soustředěného, nezávislého bezkonfesního věčného boha, nejvyššího Pána světa …, etc.     
Pavel Netopil
Poznámky:
1/ Kroutvor, Josef. Hlava Medusy. Jazzpetit č. 29, s. 143-144.    
2/ Otec, ing. Miloslav Moješčík (1947-2009) byl cvičitelem jógy (Yoga in daily life), s mezinárodní certifikací.