TENKRÁT KDYŽ JEŠTĚ

díky čemuž si uvědomí, že se po celou dobu svého fantaskního kosmického dobrodružství nacházel na Zemi. Vedle motivu lidské sebestřednosti, která předchází pád, přehnaného technooptimismu a tematiky soužití ras i živočišných druhů, se tu objevuje téma planetárního válečného konfliktu, dobově rezonujícího s atmosférou Studené války. Přes masovou pozornost, ba oblibu tohoto satirického narativu „sociální fantasy“, nejsme po bezmála šedesáti letech zase o tolik dál.  A tak i dnes nás hojně citovaný Bruno Latour upozorňuje, že je čas na tour zpátky na Zem, a celá vlivná posthumanistická vlna osahává vlákna nového společenského uspořádání, v němž nebudou lidé profitovat na úkor mikrobů, robotů a ostatních sousedů na planetě, zvlášť když se tento profit v rámci kolonizátorských praktik ukazuje jako krátkodechý. 

A mezi těmi defilujícími opičími maskami, za které dostal poprvé v historii sošku Oskara maskér, se vynořuje Matyskův „otesánek“, mytická bytost z dřevní doby, strom, který se mění v lidskou bytost, přírodní odrodilec, který už snědl svoji mámu, tátu a zbytek svého světa taky sežere, nebo snad naopak, hrdina stvořený proto, aby slepým humanoidům ukázal, že dřevo žije. Hlavy našich předků darwinistické řady jsou instalovány v nesmyslně vyhlížející situaci; sokly či piedestaly stojí v lese, ale současně je les vůkol „naporcovaný“, je to změť nalámaných větví (stejně živých jako sám otesánek), je to prostředí vyklučené nikoli pro život, ale pro muzeum člověka. Les muzeum právě tak vymezuje, jako pohlcuje. Ale pohlcen je i sám čas, snad podobně jako ve scéně astronauta s torzem sochy Svobody. 

Ironie se přes vážně míněné téma manifestuje na několika rovinách. V manipulativních nápisech vyprázdněných hesel, jež jsou součástí krajiny; někdy hoří, jsou bořeny, maskují se ve vřavě kořenů nebo kolon titěrných tanků, pterodaktyl odnáší písmeno zářivých dohod klimatických summitů… v oproštěných krajinách valérů šedi, které se distancují od sentimentu „krajinomalby“, aby vynikla krajina sama. Přičemž, je-li v krajině zvíře, je to zvíře prehistorické – žijící před „naší“ historií! Čí je historie? Člověk absentuje, přestože krajina je od té naší současné neodlišitelná. Jo, jo, staré dobré časy! 

Malby Pavla Matysky jsou příkladem nespekulativního malířského přístupu, v němž dominuje intuice, tvarová redukce a gesto. Od popisně vystavěných námětů vegetace pohlcující techniku civilizačního nánosu, jimž se věnoval v závěru studia u Jiřího Načeradského, se uvolňuje k výrazným akvarelovým kompozicím zachycujícím svět prostřednictvím elementárních gestických tvarů dětského rukopisu, podmanivým svou přímostí, ke grotesce příběhů květin, komínů, cest a oživujících suků dřev, aby se tyto cesty spojily ve vyzrálém výrazu expresivní a koncepční synergie. V době rozličných poloh designové malby je ta Matyskova stále alchymií, magickým intuitivním rituálem s vědeckými kořeny a pronikavou myslí demiurga. Malovat znamená současně poznávat a vykládat svět naší planety opic.

Petr Kovář