Za Tím

Zdeninu tvorbu sleduji už téměř dvacet let. Nepamatuji se, že by v souvislosti se svou prací Zdena někdy spontánně použila slovo abstrakce. Jako introvert se o své práci vyjadřuje zřídka. Pro ni je důležité, jaké emoce dílo vyvolá, jak působí na diváky a na ni samotnou, nikoli teoretické popsání nebo zařazení do nějakého směru. Od počátku tvorby u ní dochází k prolínání polohy blízké konkrétnímu smyslovému vnímání skutečnosti s jejím tvarově a barevně zjednodušeným zobrazením. V některých obdobích převáží jedno, jindy druhé. Přesto ani v té nejabstraktnější formě nejde o odtržení od toho, co je jejím reálným předobrazem. Naopak čím víc z celistvého vjemu něco vyděluje, čím víc uvolňuje a osvobozuje barvu a světlo, tvar, linku či obrys, tím víc se blíží nejen podstatnému, ale překvapivě i konkrétnímu.

Zdena se ve své bohaté tvůrčí minulosti věnovala rovněž gobelínům, jejichž směřování k abstrakci bylo dané už vlastní technologií. Volba hrubé vlny a s tím související charakter vazby a redukovaný počet barev ani neumožňovaly vytvoření věrného textilního obrazu na způsob středověkých tapiserií. U velkoformátových gobelínů „hlav“ byl výsledkem zjednodušování důraz na jejich výraz. U další řady tapiserií pak úplně opustila zobrazení objektu a soustředila se už výhradně na geometrické tvary, barevnost a nenápadné, ale nápadité změny tkané struktury. Výsledný vjem je tak vyvolán vzájemným působením barevných ploch. Zkušenost z tkaných gobelínů byla určující i pro její další výtvarný projev. Podobnou cestou se totiž vydala i ve své malbě. Téměř současně Zdena dospěla k obrazům zjednodušených „hlav“, u nichž se během rozjímání až meditace postupně vzdaluje od zobrazeného předmětu. Uvolňuje mysl a dostává se do stavu, kdy už není svázána s konkrétním, hmatatelným, aniž by ho však úplně opustila. Jednoduché barevné plochy a stylizované profily hlav znázorněné na obrazech samostatně nebo ve dvojicích vyvolávají emoce spjaté bezprostředně s určitým místem nebo s duševním rozpoložením.

Poslední tři roky se Zdenin zájem přesouvá od člověka k přírodě, k její harmonii, kterou nachází v celku i detailu. Nekonečnost oceánu, les, kámen, shluk vodních řas nebo detail kůry tropického stromu ji fascinuje a postupně se s nimi uzavírá v myšlenkách. Vyčleňuje jednotlivosti, pohrává si s nimi, postupně je pitvá, až jim propůjčí samostatnou existenci. Tomu, kdo chce, tím vytváří prostor pro imaginaci a návrat do velmi rozmanitého konkrétního světa. Jinému nabízí místo zmizelého objektu uspokojení z barevné a tvarové kompozice. Oběma však předkládá obrazy podmanivé svou křehkou rovnováhou, která v sobě skrývá napětí.

Kontakt | safka@seznam.cz, www.safka.cz

Pavel Lagner, kurátor