Zpaměti

Když jsem před pěti lety požádala několik českých umělkyň, s nimiž jsem připravovala výstavu do Katzen Art Center ve Washingtonu, aby napsaly pár řádek o své práci, Kateřina Vincourová poslala jedinou větu: „Stavím ,klece‘ a snažím se v nich zachytit ozvěny mých myšlenek.“ Toto lapidární metaforické sdělení je možné vnímat jako jeden z klíčů k pochopení díla umělkyně, která začala výrazně ovlivňovat českou uměleckou scénu již před více než dvaceti lety a jejíž práce dodnes zůstávají nezaměnitelné díky své pozoruhodné schopnosti spojovat monumentalitu s intimitou. Práce Kateřiny Vincourové v sobě totiž vždy nesly silný prvek stavebnosti – jejich prostorotvornost, dialog s místem a využívání měkkých a často i transparentních materiálů (molitanu, polystyrenu, textilu, gumy) byly ostatně od počátku důvodem, proč o nich bylo nutné uvažovat v intencích umění instalace spíše než sochařství. Kateřininy nafukovací objekty, s nadsázkou nezřídka odkazující k ikonografii spotřební (ne)kultury, navíc důmyslným způsobem znejišťovaly vztah mezi vnějškem a vnitřkem a spíše než objekty k dívání se stávaly dočasnými stavbami k obývání.

Zatímco měly práce Kateřiny Vincourové zkraje nového tisíciletí stále ještě přímou vazbu k viděnému a hmatatelnému, na výstavě v Galerii Švestka v roce 2011, realizované po bezmála pětileté pauze, byl již evidentní příklon k subtilnějším a křehčím formám i méně jasným významům. (Dobře to sama umělkyně vyjádřila v nedávném rozhovoru s Terezií Nekvindovou: „Nevytvářím předměty. Nejdřív je myšlenka a rozhovor, který vedu sama se sebou nebo s okolím.“) Výstava Zpaměti tuto dematerializaci – alespoň prozatím – završuje. Kateřina Vincourová ve svých nejnovějších pracích využívá ty nejobyčejnější – banální a dokonce odpadové – materiály a předměty (galanterní zboží, recyklované spodní prádlo, PET lahve, dráty, veteš, hadry) a jejich pomocí intuitivně „vypráví“ neobyčejné příběhy. Jsou to v prostoru „kreslené“ příběhy vylovené z paměti, které navzdory materiálové chudobě nepostrádají tajemství, humor, nadsázku nebo erotický podtext a které vypovídají o životě i o smrti, o moci i o bezmoci. Otiskují se do nich jak zkušenosti mateřství a znovuobjevování dávno zapomenuté spontánnosti dětské mysli, tak neodvratitelná blízkost konce našich nejbližších – přátel i rodičů, doprovázená často poruchami paměti či její úplnou ztrátou. Není proto překvapení, že velkorysost a monumentalitu dřívějších Kateřininých prací postupně vytlačuje detailní rukopis, že materialita ustupuje dočasnosti, provizornosti a nestabilitě, že hmotný svět se proměňuje ve vzpomínky na něj (zpřítomněné pouhými přízraky a siluetami), že velká společenská i osobní témata čím dál častěji střídají fragmentární, jako by polohlasem či šeptem vyprávěné příběhy, že rozum a logiku vytěsňuje iracionalita, otisky hraničních stavů lidské mysli a automatické plynutí obrazů a představ a že – v neposlední řadě – se do popředí dostává zpaměti kreslené lidské tělo a tvář, ať jsou jakkoli fragmentarizované.

Na výstavě Zpaměti Kateřina Vincourová mimo jiné vystavuje instalaci sestavenou z minimalistických kvádrů, určenou pro sezení a odpočinek návštěvníků. Ačkoli na první pohled úhledné „balíčky“ zatavené do plastu připomínají stavební materiál, v jejich nitru je spodní prádlo. Průmyslovou kompresí spodniček, tílek, podprsenek, bikinek, slipů a trenek nejrůznějších kvalit, materiálů a velikostí, která může vzdáleně připomenout Césarovy čtyřicet let staré experimenty s lisováním vraků automobilů, se tak recykluje nejen použitý textil, ale rovněž útržky intimních příběhů neznámých lidí, které s sebou nesou osobní – a v jistém smyslu – i kolektivní paměť. V době, kdy se paměť převážně měří kapacitou virtuálních programů, dat a informací, je zájem Kateřiny Vincourové o paměť v její nezprostředkované podobě jakožto ozvěny lidských zážitků, zkušeností a myšlenek, okořeněné navíc očividnou potřebou rehabilitovat ruční práce, více než potřebná. Recyklace materiálů, technik, postupů i paměti totiž nemusí vést do slepé uličky a být tím samým jako opakování a nápodoba; může být účinným prostředkem k oživování toho, co člověk či společnost z různých důvodů zapomíná, vytěsňuje či přehlíží a co přitom obvykle bývá klíčem k porozumění tomu, kým byl/a a je.

Kurátorka | Martina Pachmanová

Kontakt | katerina.vincourova@centrum.cz